Nový domov

Zatímco děti hajného Vobinušky naříkaly pro uprchlou lišku, ležela již, nevděčnice, v novém pelechu v dolanském revíru. Dolanský revír byl na opačné straně vrchu Homole a liška chtěla mít nový domov co nejdále od staré hájovny.

Byla s novým domovem úplně spokojena a také celé okolí, které si hned druhý den ráno důkladně prohlédla, se jí velmi líbilo. Také byla ráda, že je blízko hezká myslivna, u které zahlédla hošíka velmi podobného Jeníkovi ze staré hájovny. A to proto, že byla přece už jen hodně zvyklá na lidi a že se jí po Růžence a Jeníkovi velmi stýskalo. Ale svoboda a volnost jí už také tolik zachutnaly, že se do staré hájovny vrátit nechtěla, a také proto, že si umínila, že se musí sama živit, jako to dělaly všechny chytré lišky z pohádek. A protože se už také počítala mezi dospělé a chytré lišky, začala sama sobě říkat kmotra liška. My ji ze zdvořilosti musíme už dále také jen tak nazývat.

Všecko bylo tedy hezké, ale hůře bylo, když kmotra liška dostala hlad. Vůkol nebylo nic k snědku a živou zvěř si také chytit neuměla, protože se tomu vůbec neučila, a tak se několik dnů musela živit všelijakou žouželí. Ono se to kmotře lišce lehce řeklo: budu živa tak snadno a pohodlně jako ty kmotry lišky z pohádek, ale když konečně chtěla také něco podobného udělat, s hrůzou seznala, že všechny ty případy, o kterých jí Růženka četla, už nadobro zapomněla.

Až jednou večer, když se potulovala kolem myslivny, vyslechla pod oknem něco, z čeho měla pojednou radost. Myslivec vyprávěl svému synku všelijaké pohádky o chytrých liškách, jak byly snadno a pohodlně živy, protože svou chytrostí připravily často lidi i zvířata o chutná sousta.

„Jémináčku!“ zvolala kmotra liška překvapeně. „To je dobré! Vždyť to jsou zrovna ty pohádky, které mi předčítala Růženka ve staré hájovně!“

Myslivcův synáček se těm pohádkám také velmi smál a prosil tatínka, aby mu vyprávěl takové pohádky každý večer.

„To bude teď pohodlné živobytí!“ libovala si kmotra liška. „To, co dovedly ty chytré lišky, o kterých myslivec vypravuje kloučkovi, to já také snadno dokážu a doufám, že je všechny ještě překonám! Budu to nyní dělat jako ty chytré lišky, ale musím si to všechno nejdříve v hlavě uspořádat. Všechna ta Růženčina povídání se mi v hlavě melou a motají páté přes deváté, takže jsem z toho všeho – jak se říká – janek. Ode dneška vyslechnu pod oknem vždy jenom jedno myslivcovo vyprávění o chytré lišce a hned to za dobré paměti provedu, aby se mi to z hlavy nevykouřilo. – Tak – a teď si tady ještě něco poslechnu a hned zatepla to udělám také tak!“

A myslivec počal zrovna vyprávět novou pohádku: „Jednou jedna kmotra liška běžela kolem vinice. Když uviděla na keřích krásné hrozny, hned na ně dostala velikou chuť a všemožným způsobem se snažila jich dosáhnout. Vyskakovala do výšky, co síly měla, rozbíhala se zdaleka, ale hrozny visely tak vysoko, že je nemohla utrhnout. A když konečně pochopila, že všechna její námaha je marná, obrátila ihned svoji lačnou chtivost v ošklivost a pohrdání. Povídala: ,Tyhle hrozny jsou jistě kyselé jako šťovík! Proto mě ani nenapadne, abych je trhala a jedla!'“

Když myslivec dopověděl, dala se naše kmotra liška do tichého smíchu. A potom si bručela pod vousy: „Hm – tohle zrovna nebyla nějaká moc chytrá liška! Hrozny byly trochu vysoko, a proto je nechala být a hloupě odešla. A to já tak hloupá nebudu, milej pane myslivče, a hned vám to také dokážu. Vy si tu zatím povídejte dál a já si hned také dojdu na nějaké hrozny. Vzpomínám si, že domeček ve vaší zahradě je celý obrostlý vínem, a proto se tam na ně také ihned vypravím. A protože už také tuším, že budou hrozny od hus a od dětí dole obrané – vezmu si s sebou hned také váš žebříček, milej pane myslivče!“ Na další vyprávění už tedy liška nečekala. Odběhla od okna a několika skoky oběhla myslivnu ke dřevníku, kde vždycky vídala stát malý žebříček. Psi na ni sice vztekle štěkali, protože však byli uvázáni, mohla si jej pohodlně odnést. Vzala si jej přes rameno a sypala se přes zahradu k domečku, na kterém rostlo víno. Už cestou se jí touhou po chutných hroznech sbíhaly sliny v ústech, a proto spěchala, aby tam doběhla co nejdříve.

„Vždyť jsem si to myslila, že budou hrozny dole otrhány a že zůstaly jen ty, co jsou vysoko!“ nafoukla se liška nad svou chytrostí. Potom rychle přistavila žebříček ke zdi, hbitě po něm vylezla nahoru a hned utrhla nejbližší hrozen. Když však rozkousla první bobule, zašklebila se jako opice. Bobule hned zase vyplivla, ale chvilku potom ještě kroutila skrčeným čumáčkem, než si mohla odlehčit: „Fuj – tajksl! Milión brundibárů – ony jsou opravdu kyselé!!“

Mrzutě odnesla žebříček zpátky na místo, odkud si jej vypůjčila, a loudala se schlíple do lesa. Styděla se, že se hned napoprvé tak hloupě napálila. Ale ještě než usnula v svém teplém doupěti, řekla si na útěchu: „Vem to kozel – hlavu si proto lámat nebudu! Ale zítra vám, kakraholti, ukážu, co dovede chytrá liška!“