Smělý dopis a sázka

Kmotra liška byla rozumná hospodyně. Nesnědla vylákanou šunku najednou, jako by to udělaly jiné, nevzdělané lišky, ale rozhodla se, že si vzácnou pochoutku ušetří na několik dnů.

Měla tedy zásobu potravy a jen z pouhé zvědavosti se večer vypravila k myslivně, aby tam pod oknem vyslechla, zdali již myslivec ví o jejím podařeném kousku a co tomu říká. A myslivec opravdu po celý večer mluvil svému synáčkovi jen o tom, jak nějaký podvodník zneužil jejich telefonu k tomu, aby na uzenáři v městě vylákal jeho jménem celou šunku. Vykládal, že takové jednání je podvod, který se trestá vězením, a že ten darebák jistě trestu neujde, protože již všechno bylo oznámeno četnictvu.

Dále už kmotra liška neposlouchala. Dostala z toho všeho takový strach, že úprkem sypala od myslivny, aby už raději byla v bezpečí ve svém dobře ukrytém pelechu. Ale když se doma trochu uklidnila a všecko řádně uvážila, počala k sobě takto hovořit:

„Dobrá! Já jsem tedy tu šunku uzenáři ukradla! Ale co mám, ke všem kozlům, dělat jiného, když se ve všech pohádkách a bajkách povídá jen o chytrých liškách, které svým důvtipem na každého vyzrály a každého o všecko obelstily? Také ve všech školních přírodopisech se mluví jen o chytrých liškách a teď já mám snad dokázat, že to všechno byl výmysl a lež, a mám se snad živit sladkým dřevem?! A když budu žít jako všecky jiné lišky a budu chytat v lese, který patří knížeti pánu, zajíčky a jinou zvěř – to nebude krádež? Ne, milý pane myslivče, mě nebaví chytat hloupé zajíčky, ale tuze mě láká o něco ožulit lidi, kteří přece o sobě tvrdí, že jsou pány všeho tvorstva! A tak – abyste to tedy věděl, vážený pane myslivče, hned zítra si k vám přijdu znovu zatelefonovat o druhou šunku!“

Bylo to jistě velmi odvážné, ale kmotra liška skutečně hned druhý den ráno šla do myslivny. Když se vší opatrností zjistila, že v kanceláři nikdo není, skočila otevřeným oknem dovnitř a zrovna jako dříve si změněným, hlubokým hlasem objednala u pana Špejlíka, uzenáře v Nohavicích, zase celou šunku. Přitom zdůraznila, že to opravdu objednává pan myslivec, a žádala, aby ta šunka byla zase pro něj uschována v otvoru ve kmeni na křižovatce, kde si ji pan myslivec odpoledne vyzvedne. Potom klidně vyskočila a pádila k svému pelechu. To však nevěděla, že ji pan myslivec pozoroval klíčovou dírkou, že všechno vyslechl a že hned telefonoval uzenáři Špejlíkovi v Nohavicích, aby žádnou šunku neposílal. Vysvětlil mu, že všechno je podvod, který provedla ta chytrá liška z jeho revíru, a navedl jej, aby dal do dubu jenom malou jitrničku, ale s pořádnou pastí, do které se ta chlupatá podvodnice jistě chytne. A smluvili se, že to všecko ještě ten den dopoledne společně provedou.

Zatím si kmotra liška ve svém pelechu všecko řádně promyslela a rozhodla se, že učiní dobře, když odněkud z bezpečného úkrytu bude pozorovat, zdali pan Špejlík skutečně tu šunku do vykotlaného dubu na křižovatce uloží. Proto tam hned také běžela a ukryla se v hustém křoví na kopečku blíže křižovatky, odkud měla pěkný rozhled po celém okolí.

Asi v deset hodin přijel k dubu uzenář Špejlík a za chvilku tam přišel i pan myslivec. Kmotra liška hned napjala zrak i sluch a viděla, jak myslivec s uzenářem ukládali něco do dutého stromu a hned potom se rychle vzdálili. Kmotra napjala i čich a ve větru, který zrovna od dubu k ní vanul, mimo libou vůni zjistila i podezřelý zápach železa. Usmála se pohrdlivě nad loveckou důvtipností obou pánů, a když viděla, že oba jsou již hodně daleko, vyrazila z úkrytu a rozběhla se bystře k dubu.

Ale jen do něho mrkla levým okem a už zase pádila zpět ke svému pelechu u křivého dubu. Šklebila se přitom vesele, jako by měla už zase něco taškářského v úmyslu, a sotva domů doběhla, hned sháněla tužku a kus papíru. Něco na něj načmárala, a když se posilnila kouskem bílé šunky, vrátila se i s papírkem k dubu. Tam papírek opatrně kladla do ztrouchnivělé díry v dubu, něco cvaklo a potom se už mírným klusem rozběhla k svému úkrytu na kopečku v trní.

A teď už jen pohodlně čekala na oba pány, až si přijdou pro chycenou kořist. Chvílemi si tam zdřímla, a tak se brzy dočkala toho, že přijel od města uzenář pan Špejlík a od myslivny rychlým krokem přispěchal pan myslivec. Viděli už sice z dálky, že se liška nechytla, ale chtěli oba aspoň zjistit, zdali tam zas něco nekalého neprovedla. A přál bych vám, milé děti, uvidět překvapení obou pánů a zvláště tvář pana Špejlíka, když četl na vloženém kousku papíru:

„Milej pane uzenáři Špejlíku! Takhle lajdácky se u nás objednávky vyřizovat nesmějí! Já jsem si přec u vás objednala šunku, a vy jste mi přivezl jednu starou jitrnici! Ale to nevadí nic: když jste tak roztržitý, nebudu vás více už sem k dubu obtěžovat a přijdu si k vám pro ni sama v sobotu hned dopoledne. Připravte mi ňákou pěknou.

S úctou liška od křivého dubu.“

„Pardyje kopyto, tohle už je prachmiliónská drzost, milý pane lesníku!“ rozkřikl se pan Špejlík, když si psaní přečetl. „A to jen ať si ta chlupatá straka pro tu šunku přijde! Milión komárů a brundibárů – já ji safrahnátsky přivítám a tak ji zřídím, že to bude její poslední cesta!“

A kmotra liška se moc podivila, když slyšela, jak myslivec skoro s pýchou uzenáři odpověděl: „Nevím, nevím, pane Špejlíku, zdali zas na vás nevyzraje! To je ta potvůrka od křivého dubu a to je liška nad všechny chytré lišky z bajek a pohádek a ta vás jistojistě obelstí. Tak chytrou lišku nemá jistě už žádný lesník ve svém revíru a já se s vámi, pane mistře, sázím o sto korun, že vás ta chytrá liška obelstí!“

„Dobrá – platí!“ rozkřikl se pan Špejlík a plácl do nastavené ruky pana myslivce. Potom se hned oba páni rozešli a také kmotra liška se pomalu ubírala k svému domovu. A šklebila se potutelně pod vousy!