Poklad na silnici

Za několik dní přecházela kmotra liška silnici nedaleko dutého dubu. Ale uprostřed silnice se náhle zastavila a počala chytat vítr, protože o její jemný čich zavadila příjemná vůně ze šunek a z jitrnic. Už se chtěla jít podívat do dutého dubu, zdali tam snad bláhový pan Špejlík zase na ni něco nenalíčil, ale zarazila se, když několik kroků před sebou spatřila nějaký podezřelý předmět. Ležel uprostřed silnice a kmotra liška ihned svým bystrým čichem zjistila, že z něho vychází ta příjemná vůně.

Ale šla k tomu opatrně, protože se domnívala, že by to mohla být nějaká past, ačkoliv brzy ucítila, že je to celé z kůže. Vonělo to masem a jitrnicemi, ale opatrná liška přece dříve vzala klacek a ze všech stran to zobracela, než to vzala do pracek. Past to nebyla, ani to nebylo nic k jídlu, ale bylo to plné modrých a zelených papírků, podobných těm, které pan myslivec ukazoval své rodině.

„To jsou přece peníze!“ zvolala liška překvapeně. „A je to jistě moc a moc peněz! Tohle já tu ležet nenechám, ale odnesu to do svého pelechu, protože se mi to může někdy dobře hodit!“

Když toho dne večer přišla kmotra liška na besedu pod okno myslivny, nebyla zpočátku povídáním pana myslivce spokojena, protože se jen stále synáčka vyptával, co celý den dělal a s čím si hrál. Vtom však zahrčel ve vedlejší místnosti telefon, pan myslivec tam ihned odběhl, a když se vrátil, byl velmi rozčilen.

„To si představte, co se zase panu Špejlíkovi stalo a jakou má ten člověk smůlu!“ hlásil pan myslivec, sotva do pokoje vstoupil. „Právě mi telefonoval, že dnes odpoledne ztratil cestou naším lesem koženou tašku, ve které měl 10 000 korun! Představte si, lidičky, deset tisíc vezl do okresního města do záložny a ztratil je! Ptal se mě, zdali je snad někdo z myslivny nebo některý hajný nenašel, a řekl mi, že také již telefonoval do ředitelství pražského rozhlasu, aby ztrátu těch peněz hlásili!“

Venoušek se ptal tatínka, proč se to má hlásit, a ten mu odpověděl: „To se hlásí proto, aby ten, kdo ty peníze najde, věděl, komu je má odevzdat!“

„A to jistě pan Špejlík tomu, kdo mu nalezené peníze vrátí, dá od cesty vuřta nebo jitrnici, viď, tatínku!“

Myslivec se dal do smíchu: „To by dostal, milý hochu, tuze málo;

za odevzdaných 10 000 korun činí nálezné či odměna za poctivost 1 000 korun – to jest jedna desetina. A za to by si mohl poctivý nálezce koupit deset velkých šunek!“

Dále už kmotra liška neposlouchala. Pustila se hned nejkratší cestou a co nejrychleji k svému pelechu. Měla strach, aby jí ty peníze zatím někdo neukradl, a proto spěchala, co mohla. Když přiběhla do svého obydlí a našla koženou tašku na svém místě, spokojeně se usmála a hned potom odběhla do komůrky vedle pelechu, kterou měla zařízenou jako parádní pokojíček a kde měla uloženy všelijaké trety, které turisté nebo výletníci v lese ztratili: hadříky, zrcátka, lesklé střípky a jiné drobnosti. Mezi těmi krámy našla brýle a hned si je nasadila na nos. To dělala vždycky, když měla konat něco důležitého nebo když měla sníst nějaký pamlsek. Jednou si je nasadila před jídlem a hned všechno viděla o moc větší a také měla dojem, že se mnohem více najedla než jindy bez brýlí. Domnívala se, že ty brýle mají kouzelnou moc a každé jídlo udělají větším.

Také jednou viděla, jak si pan nadlesní vážně nasadil brýle na nos, když měl panu myslivci schválit účty za prodané dříví, a hned se jí zdálo, že pan nadlesní s brýlemi vypadá mnohem vznešeněji. A protože prohlídku kožené tašky s penězi považovala za věc velmi důležitou, nasadila si k tomu brýle a nahlédla dychtivě do kožené tašky. Viděla, že je v ní mnoho těch modrých a zelených papírků a že také všechno příjemně voní jako ty dobroty, které prodává pan Špejlík, ale to všechno ještě neznamenalo, že ty peníze ztratil pan Špejlík! Hned si však vesele radostí poskočila, když v kožené tašce našla také malý tvrdý papírek, na kterém bylo vytištěno: – Antonín Špejlík, uzenář, Nohavice č. 54.

A to kmotře lišce postačilo. Uschovala zase tašku do bezpečného úkrytu a potom si pohodlně usedla, aby mohla v klidu uvažovat o tak důležité záležitosti. Chvilku o tom usilovně přemýšlela a potom si řekla: „Dobrá! Že jsem panu Špejlíkovi odnesla ty dvě šunky, to mě ani tak moc nemrzí, protože přitom běželo o poctivou sázku a já jsem tu sázku poctivě vyhrála. Ale mrzí mě, že jsem předtím na panu Špejlíkovi tu první šunku vymámila podvodem, a ještě jsem do toho nešetrně zatáhla pana myslivce, když jsem použila jeho telefonu a jeho jménem jsem také šunku objednala! Ale teď už ať všechno vezme čert nebo kozel – teď mohu panu Špejlíkovi všechno řádně vynahradit a už se opravdu těším na tu švandu, až mu řeknu, že jsem ty peníze našla – a že mu je taky poctivě vrátím. Teď mám vhodnou příležitost, abych se s ním vyrovnala, ale dříve ho přece ještě trochu pozlobím!“

Druhý den ráno spěchala kmotra liška k myslivně, a když zjistila, že pan myslivec odešel do lesa, skočila oknem do kanceláře a rovnou k telefonu. Zavolala si centrálu v Nohavicích, a když se jí ozvala, vyžádala si číslo 54.

„Haló, zde uzenářství Antonína Špejlíka v Nohavicích. Antonín Špejlík u aparátu – račte si přát?“

„I má úcta, pane Špejlíku, zde liška od křivého dubu!“ spustila hned kmotra liška. „Ty šunky byly opravdu výborné a mohu je každému opravdu s dobrým svědomím co nejvřeleji doporučit! Ale – počkejte, pane Špejlíku, nenadávejte! To není obchodnické jednání, nadávat mi do zlodějů, když jsem ty šunky dosud nemohla zaplatit, protože jste mi ještě neposlal účet!“ A pan Špejlík jí zlostně odpovídal: „Ty mi toho zaplatíš, ty stará podvodnice! Ty jsi mě připravila už o tři šunky a ještě se mi budeš vyšklebovat – teď, když mě ke všemu ještě potkalo takové neštěstí?!“

„I jen mi beze všeho ten účet pošlete, vážený pane Špejlíku!“ křičela kmotra liška do telefonu. „Já vám ty šunky opravdu zaplatím – já mám peněz jako cucků! Já jsem včera našla na silnici u dutého dubu černou koženou tašku velikou jako cihla a plnou modrých a zelených papírků!“

„Pardyje kopyto, že to bude moje ztracená tobolka!“ volal pan Špejlík rozčileně. „To už asi jo! Prokrýlepána – paní liško – kam jste tu tobolku dala?“

Kmotra liška chvilku mlčela, aby pana Špejlíka trochu poškádlila, a potom lhostejně odpovídala: „Inu – kde jinde bych ji měla než ve svém pokoji!“

„Prokrýlepána, milostpaní liško, pěkně prosím, vraťte mi ty peníze!“ volal pan Špejlík rozčileně.

„Ale ano, pane Špejlíku! Proč bych vám je nevrátila! A když vám je vrátím – co mi dáte nálezného? Řekněme – ještě k těm třem šunkám?“

„I to víte, že vám s největší radostí dám slušnou odměnu! Vy jistě, milostpaní liško, o peníze nestojíte, tak vám dám ještě pět pořádných šunek do starého dubu u silnice – a to každý týden jednu. Co tomu říkáte?“ hovořil pan Špejlík, jak uměl nejvlídněji.

„Nu – tak dobrá – platí, vážený pane Špejlíku, Když se se mnou jedná solidně, tak já jsem taky solidní. A ty peníze vám tedy vrátím! Sedněte hned do vozíku, a než dojedete k starému dubu na křižovatce, tak už tam peníze budou. Doufám však, že mi dáte za odměnu jen samé dobré zboží, jako jsem si já sama vybrala. A můžete hned jednu šunku vzít s sebou. A teď doufám, vážený pane Špejlíku, že budeme spolu vyrovnáni a že mi už nebudete nadávat ani mě nebudete pomlouvat! Mějte se dobře a podruhé si dejte na peníze lepší pozor! Má úcta, nazdar, pozdrav pánbůh!“

Potom kmotra liška zavěsila sluchátko, vyskočila z kanceláře a spěchala do svého pelechu. Z úkrytu vytáhla koženou tašku, prohlédla ji, zdali jsou v ní ještě peníze, a potom s ní pádila k starému dubu na křižovatce. Tašku s penězi vložila do otvoru vykotlaného kmene a pak si šla lehnout do svého obvyklého úkrytu, odkud vyhlížela pana Špejlíka.

Nečekala ani deset minut. Od Nohavic přihrčel vozík, u starého dubu zastavil a z něho vyskočil uzenář pan Špejlík. Rychlými kroky spěchal ke stromu, nedočkavě sáhl do otvoru, a když skutečně z něho vytáhl svoji ztracenou tašku s penězi, vykřikl radostí: „Ichuchú!“ Potom pozorně prohlédl obsah tobolky, a když shledal všechno v pořádku, odběhl zpátky k vozíku a za okamžik se již zase vracel k dubu s nějakým předmětem, zabaleným v mastném papíru.

Kmotra liška všechno počínání pana Špejlíka bedlivě pozorovala, a když viděla, že strká umaštěný balík do otvoru starého dubu, usmála se spokojeně pod vousy. Její bystrý čich hned zachytil líbeznou vůni šunky a to již dobře věděla, že pan Špejlík dodržel slovo a za její poctivost že jí přivezl slíbenou odměnu. A sotva vozík pana Špejlíka odhrčel, vyskočila z úkrytu a za malou chvilku si již odnášela balík do svého pelechu.