Kmotra liška se stává slavnou

Toho dne se kmotra liška nemohla dočkat večera. Byla velmi zvědavá, co se v Nohavicích a v okolí mluví o její chytrosti a poctivosti, a proto si umínila, že si dojde k myslivně brzy zvečera, aby jí nic neušlo z toho, co bude pan myslivec rodině vypravovat.

A pan myslivec skutečně toho večera o ničem jiném nemluvil než o novém kousku, který provedla liška z jeho revíru, kmotra liška od křivého dubu. Sotva se vrátil z obchůzky, hned svolal rodinu do pokoje a počal zvědavé rodině vypravovat:

„Tak si, lidé zlatí, představte, co se zas nového přihodilo. O ničem jiném se v celých Nohavicích nemluví než o tom, že pan Špejlík už dostal ztracené peníze zpět. A dostal je ještě dříve, nežli to hlásilo pražské rádio. Ale to ještě není to pravé a to hlavní, co vám chci vypravovat: Je pořád ještě, chválabohu, na světě dost poctivých lidí, kteří by nalezené peníze poctivě vrátili tomu, kdo je ztratil, ať by to byla částka sebevětší. To jsou však lidé – tedy nejvyšší tvorové na světě, kteří mají rozum, vzdělání, a jsou si tedy dobře vědomi toho, že nalezenou věc si nemají ponechat, nýbrž mají povinnost hned ji vrátit. Ale peníze pana Špejlíka nenašel člověk, našlo je zvíře, a to zvíře mělo tolik rozumu a poctivosti, že je vrátilo. A kdo bylo to rozumné a chytré zvíře? Inu – které jiné by to mohlo být než naše chytrá kmotra liška od křivého dubu?! Že je chytrá nad čerta, to už vím dávno, ale vrtá mi hlavou, jak to hned věděla, že je ztratil pan Špejlík, a ještě více mě překvapuje, že jí hned napadlo mu telefonovat! To se rozumí, že telefonovala z naší kanceláře jako tehdy, když mým jménem vymámila na panu Špejlíkovi celou šunku. Tehdy jsem měl na ni zlost, ale dnes už se na ni docela nic nezlobím a jsem ještě na to velmi hrd, že mám tak chytrou lišku ve svém revíru. Také v Nohavicích ji kdekdo chválí, a jak jí minulou sobotu nadávali, tak by ji dnes jistě nosili po celých Nohavicích na ramenou; a mne při tom všem nejvíc mrzí, že ji ani neznám a že jsem ji ještě ani pořádně neviděl. Ale jsem opravdu na ni pyšný a už se opravdu těším, co zase bude o ní zítra hlásit rádio, protože pan Špejlík zase ihned telefonoval do ředitelství pražského rozhlasu, že ztracené peníze již dostal zpět, a také tam ovšem hlásil, kdo mu je vrátil a jak se to všechno přihodilo. Jsem teď opravdu rád, že jsme si před týdnem pořídili pořádné třílampové rádio, které můžeme pohodlně poslouchat všichni, a ne jen jeden se sluchátky na uších. Jako tomu bylo u toho radioaparátu na krystal.“

„A kam jsi dal, tatínku, ten aparát na krystal?“ ptal se Venoušek.

„Do komory, Venoušku,“ odpověděl pan myslivec, „tam dáváme všechny věci, které už nepotřebujeme, ale které je zase škoda vyhodit!“

„A prosím tě, tati, jaký je rozdíl mezi těmi aparáty a jak se s nimi zachází?“ ptal se zase zvědavý Venoušek.

„To ti, synáčku, velmi rád vysvětlím!“ odpověděl pan myslivec a počal pozornému Venouškovi velmi srozumitelně vykládat, jak se s takovými radioaparáty zachází. Venoušek pozorně naslouchal, ale ještě pozorněji naslouchala venku pod oknem kmotra liška, aby jí ani slovíčko z výkladu pana myslivce neušlo, protože jí při řeči o starším odloženém aparátu něco napadlo. A když dopověděl, jak se s krystalovým aparátem zachází, a počal mluvit o nových třílampovkách a pětilampovkách, řekla si kmotra liška, tohle že ji prozatím nemůže již zajímat a že jí stačí pro okamžitou potřebu onen starý radioaparát, odložený na dvoře v komoře mezi starým haraburdím.

„Ten mi prozatím stačí,“ řekla si kmotra liška, „ten mi na pár dní stačí a pak jej zase panu myslivci v pořádku vrátím!“

Potom oběhla myslivnu a plížila se ke komoře. Šla najisto, protože už věděla, že myslivcovi komoru nezamykají, ačkoliv tam mají uložené všelijaké drahocenné věci – jako byl třebas ten kouzelný stoleček. Dveře opravdu nebyly ani tentokráte zamčeny, a tak mohla kmotra liška pohodlně a bez námahy vejít do komory. A ačkoliv ještě nikdy krystalový radioaparát neviděla, přece jej brzy našla a poznala podle sluchátek, opatrně vše svázala do starého šátku, který se tam povaloval, a hned zase vyběhla z komory ven. Měla radost, že se jí podařilo rádio tak brzy najít, a nedočkavě spěchala k domovu, aby je hned vyzkoušela. Těšila se již na okamžik, až bude o sobě slyšet, jaká je chytrá, ale poctivá liška. A vy se tomu, milé děti, tak moc nedivte! Mnohý z vás velmi dobře ví, jak všichni psi, a zvláště psi lovečtí, jsou rádi pochváleni za nějaký podařený výkon. A už také víte, že liška je všech psů velmi blízká příbuzná.

Sotva kmotra liška přišla domů, hned se pustila do úpravy rádia, protože se nedočkavostí již celá třásla. Přístrojek položila opatrně na plochý kámen, který jí sloužil za stůl, a potom dlouho přemýšlela, k čemu je asi ten dlouhý drát k aparátu připojený. Tak chytrá byla, že věděla, že se ten drát nesmí ukroutit a zahodit, když je k rádiu přidělaný, ale zase jí v pelechu překážel a kroutil se kolem ní, ať se postavila, kam chtěla. Tu se konečně dopálila, popadla drát za volný konec a vyběhla s ním ven z pelechu. A dlouho se venku rozmýšlela, co s ním: volný konec drátu vyhazovala tak dlouho do spleti silných větví vysokého dubu, až se za jednu větev pevně zachytil. Potom se zase rychle vrátila a hned si na uši nasadila sluchátka.

Ale neslyšela zpočátku nic, ať se sluchátky dělala co dělala. Ať je uvolnila nebo přitáhla, ať je nasadila takhle nebo obráceně – neslyšela nic a už chtěla sluchátka odložit.

„Je to beztoho polámané – jinak by to myslivcovi neodkládali do komory mezi staré harampádí a jistě by to někomu dali nebo prodali!“ bručela mrzutě. Vtom však již zaslechla nějakou hudbu, a když si sluchátka lépe na uších upravila, slyšela hudbu tak krásně, jako by hrála u ní v pelechu. Kmotra liška se blaženě usmála.

„To jistě vyhrávají mně k poctě!“ hned ji napadlo. „To mi nejdříve vyhrávají a teprve potom budou o mně mluvit, jako se to vždycky dělá, když se někdo významný nebo nějaký hrdina oslavuje. Škoda že jsem se k tomuhle taky trochu nevyparádila!“

Když hudba dohrála, nastražila kmotra uši ještě bystřeji, neboť určitě očekávala, že po hudbě začnou hned mluvit o ní, a skutečně se tak stalo.

„Haló, haló!“ ozvalo se v rádiu po krátké přestávce. „Jak už jsme dnes ráno oznámili, ztratil pan Antonín Špejlík, uzenář v Nohavicích číslo 54, cestou do okresního města Pometlova koženou tašku, ve které měl deset tisíc korun československých. Vyzvali jsme poctivého nálezce, aby peníze odevzdal panu Špejlíkovi za odměnu jednoho tisíce korun, a naše výzva měla již dobrý účinek. Ještě dnes dopoledne byly panu Špejlíkovi ztracené peníze vráceny v pořádku, což nejlépe potvrzuje důležitost našeho rozhlasu. Je potěšitelné, že je dosud ještě hodně lidí poctivých, ale v tomto případě musíme váženým posluchačům oznámit, že to nebyl člověk, ale že to byla liška, jež ztracené peníze nalezla a ihned poctivé odevzdala. Není tomu dávno, co jsme váženým posluchačům hlásili o vzácném případu liščí chytrosti a inteligence. Jde o pravdivou událost, která se nedávno přihodila v městě Nohavicích v okresu pometlovském: Liška z dolanského revíru na panství knížete Dimiana Halapartny oznámila vlastnoručním dopisem uzenáři Špejlíkovi v Nohavicích, že si v tu a v tu dobu přijde do jeho krámu pro tu nejlepší šunku a že si ji bez placení a bez překážky odnese do svého pelechu v revíru dolanském. A také se jí to povedlo, ačkoliv bylo celé město na její návštěvu připraveno a krám pana Špejlíka byl velmi dobře hlídán. A nyní našim váženým posluchačům oznamujeme, že to byla opět ta chytrá liška z dolanského revíru, která peníze nalezla a telefonicky panu Špejlíkovi oznámila, že mu ztracené peníze za odměnu několika šunek vrátí, a také mu hlásila, kam si pro ně má přijet. Pan Špejlík na označeném místě skutečně ztracené peníze nalezl a hned nám to také oznámil. Jde tedy nejen o vzácný případ liščí chytrosti, ale také o neobyčejný případ zvířecí poctivosti. Podle toho soudíme, že liška z dolanského revíru patří k pravidelným posluchačům našeho rozhlasu a že jej také jistě poslouchala, když jsme ztrátu hlásili! Tím je také vysvětlena její inteligence a zároveň také důležitost rozhlasu!“

Sotva hlasatel rozhlasu domluvil, hned se zase ozvala veselá hudba a kmotra liška se div nedala do tance z radosti nad tou velikou oslavou. V tu chvíli cítila, že již o ní ví celý svět a že jí asi leckterý nedbalý člověk závidí její slávu. Proto snad také cítila potřebu něco o tom promluvit, aby si snad leckdos nemyslel, že k té slávě přišla nějak lacino. Jenom nevěděla, kam to má promluvit, ale s tím si také dlouho hlavu nelámala. Vzpomněla si na telefon pana myslivce, a tu ji napadlo, aby to promluvila do jednoho sluchátka, a radioaparát ať už si to sám obstará, komu a jak její řeč odříkat.

„Jo, to není jen tak, stát se slavným!“ křičela do sluchátka. „To se nesmí nikdo bát pustit se do světa, protože se za pecí ani v pelechu nic hrdinského nedokáže. Ale musí se za slávou jít také opatrně: kdybych já nebyla bývala tehdy v Nohavicích tak opatrná, visela bych dnes mezi ostatními kožišinami pana Jezevce v Kozí ulici a nikdo by o mně v rozhlasu ani neškytl. To jsem chtěla říci na vysvětlenou. Děkuji uctivě za všechnu tu velikánskou oslavu a uctivě se poroučím. Má úcta, nazdar, dobrou noc!“

Potom si kmotra liška zase natáhla sluchátka na uši a poslouchala hudbu. Lehla si k tomu na své pohodlné lože, a protože byla všemi těmi událostmi toho dne velmi unavena, brzy při té hudbě usnula. Spala tvrdě až do bílého dne, spala bez probuzení, ale zato ráno byla náhle vyrušena ze spánku takovým křikem a hřmotnou hudbou, že myslela, že je její pelech plný rámusících lidí. Jako střela vyrazila divoce ven, ale když se jako had provlékla křovím, které zakrývalo vchod do jejího pelechu, přestal pojednou křik i hřmotná hudba. „ Co to bylo, ke všem kozlům?!“ mumlala třesoucím se hlasem, když se kus dál od svého pelechu zastavila. Chvíli o tom přemýšlela, ale pak se náhle udeřila prackou do čela a řekla opovržlivě: „Vždyť to bylo v tom rádiu, ty kozo splašená! Usnula jsi se sluchátky na uších a ráno tě to probudilo!“

Když toho dne kmotra liška poslouchala pod oknem dolanské myslivny, slyšela zase o sobě jen samou chválu.

„Představte si, lidé zlatí,“ vyprávěl pan myslivec nadšeně své rodině, „že to bylo ve všech novinách o té naší lišce a také v rádiu hlásili, že je to vzácný případ zvířecí chytrosti a inteligence! Také kníže pán mi dnes telefonoval, jakou má ohromnou radost, že ta chytrá liška žije na jeho panství, a radostně mi oznamoval, že dostává ze všech stran gratulace od ostatních knížat, hrabat a baronů. A kladl mi na srdce, abych se neopovážil jí nějak ublížit, a také mám druhým myslivcům a hajným oznámit, že se jí nesmí dělat žádné příkoří. To se rozumí, že mi ani ve snu nenapadne ji pronásledovat, když nechává zvěř na pokoji a živí se jen šunkami pana Špejlíka. Já sám jsem přece na ni velmi hrdý a všude se chlubím, jak chytrou lišku mám ve svém revíru. A nakonec mi ještě kníže pán s humorem povídal, že by se ta chytrá liška výborně hodila za hajného do uprázdněné hájovny na Malinovém vršku, kterou nemůžeme obsadit, protože se ani jeden ze žadatelů nehodil.“

Potom pan myslivec mluvil zase o jiných věcech, ale kmotra liška byla s tím, co o ní řekl, velmi spokojena. Hrdě a s hlavou vztyčenou odcházela od okna dolanské myslivny k svému domovu a ve svém pelechu se potom dlouho na sebe šklebila v rozbitém zrcátku, aby si přece také tu slavnou lišku pořádně prohlédla. Pak dlouho uvažovala o všem tom, co o sobě slyšela v rádiu a co o ní vypravoval pan myslivec, a ze všeho toho jí nakonec nejvíc vrtalo hlavou to, co pan myslivec povídal o tom uprázdněném místě hajného.

„Prokrýlepána, to by bylo něco pro mne – být knížecím panským hajným!“ rozkřikla se pojednou radostně. „Měla bych hezkou hájovnu a místo takového pelechu bych měla čistou světnici, kterou bych si krásně zařídila. Koupila bych si gramofon, pořídila bych si nové stolampové rádio – takové, které křičí hodně nahlas – a ne takovéhle haraburdí, které může šeptat jenom do ucha! A kníže pán by mi jistě také dal do hájovny zařídit telefon, aby si mohl občas se mnou popovídat jako s panem myslivcem!“

„Prokrýlepána – to by hajný ze staré hájovny U pěti buků otvíral oči, až by mě potkal v mysliveckém obleku, s puškou přes rameno a s mysliveckým psem! A co by tomu říkaly děti ze staré hájovny, Jeníček a Růženka? A co by dělali ti dva rozpustilí psi, Hektor a Sultán, ti, kteří se mě tolik nazlobili a kteří se mi jen pořád a pořád posmívali? Prokrýlepána, já bych se snad z toho radostí zbláznila, kdyby se to opravdu stalo! A proč by se to – ke všem kozlům – nemohlo stát, když sám kníže pán řekl, že bych se za hajného výborně hodila, protože jsem chytřejší než všichni ti, co se o to hajnovství až dosud ucházeli? To se rozumí, že se musím také o to místo hajného pořádně ucházet a knížeti pánu sama nabídnout své služby – jak by to jinak mohl vědět, že já sama bych o takovou službu stála? A také že to udělám, jako jsem udělala jiné a nebezpečnější věci, ale dříve si udělám pro sebe nějakou zkoušku, abych se sama přesvědčila, že se za hajného hodím a že takovou službu také dobře zastanu. A hned zítra to zkusím, dokud mám k tomu dost kuráže a dokud si mě kníže pán pamatuje!“

Toho večera nemohla kmotra liška rozčilením ani usnout a musela vstát a do únavy se vyskákat a vydovádět, aby mohla spát.