Podařená zkouška na hajného

Druhý den ráno hned po snídani se dala kmotra liška do prohlížení svého skladiště krámů za doupětem. Po dlouhém prohrabování si vybrala starý nazelenalý klobouk, kabát, kalhoty, boty, starou brašnu a silnou hůl. Když se potom ve svém pelechu do všeho toho oblekla a podívala se do zrcátka, musela se sama sobě dát do smíchu, jak v tom ošumělém oblečení vypadala strašidelně. Ale byla s tím vystrojením docela spokojena.

„Ještě si dám nějaké peří za klobouk a je ze mne hotový hajný!“ bručela si spokojeně do vousů. „To se rozumí, že dostanu zbrusu nové šaty, až mě kníže pán tím hajným udělá, ale tohle mi na ty moje zkoušky docela dobře stačí. A teď hajdy do lesa a běda tomu, koho natrefím, že dělá knížeti pánu v lese nějakou škodu!“

Kmotra liška rázně vykročila ze svého pelechu a pustila se rovnou do borového lesa, kam v tu dobu nejvíce chodili lidé na houby a na jahody. A nešla ani deset minut a již přistihla v lese dvě děti, děvče a hocha, sbírající houby i jahody. Jakmile je spatřila, hned se jí vousy zlostí ježily a začala nadávat hrubým hlasem, jak to slýchávala u myslivců a od hajných:

„Milión hrnců, brundibárů a tisíc láter starých tajtrdlíků, kdo vám dovolil, bando nekáraná, v panským lese hledat houby, plašit zvěř a dělat škodu? Marš z lesa ven, nebo...!“

Ale děti nečekaly a hned, jak spustila své hromové láteření, popadly košík a džbánek a nejkratší cestou hleděly se dostat z lesa ven. Kmotra liška jim sotva stačila, a tak za malou chviličku už stály děti na silnici, kde se zastavily a zhluboka oddychovaly. Kmotra liška je chvíli s úsměškem pozorovala. Měla radost, jak před ní ustrašeně prchaly, ale když si lépe všimla jejich chudobných a záplatovaných šatů, pocítila lítost a zavolala děti zpátky: „Vraťte se, děti, zpátky do lesa a nasbírejte si těch jahod a hub, co chcete! To já jsem jen tak žertoval a nemyslel jsem to doopravdy!“

A hned potom se kmotra liška obrátila a rychlým krokem odcházela, aby ustrašeným dětem zase dodala trochu kuráže. Těšilo ji, že hned napoprvé někdo před ní utekl, a také měla radost z toho, že děti zavolala zase zpátky do lesa. Ale čím déle šla panským lesem, tím více jí počala vrtat hlavou myšlenka, zdali se opravdu zachovala jako knížecí hajný, až se konečně sama na sebe rozkřikla:

„A to bych byla opravdu podařený hajný! Sotva bych někoho z lesa vyhnala, hned bych ho zase prosila, aby šel znovu do lesa dělat knížeti pánu škodu a plašit zvěř. A ba né, kmotře hajnej, takhle by to nešlo a taky bys dlouho tím hajným nebyl! A taky teď, když ještě někoho v panským lese natrefím, tak ho bez milosti posypu a běda mu, jestli se mi sem ještě vrátí!“ Zahrozila přitom holí a ještě rázněji vykročila na své zkušební obchůzce. Vousy měla zježené, pod starým zálesáckým kloboukem jí oči zlostně svítily a ještě si nasadila na oči brýle, aby vypadala co možná nejpřísněji.

„Tak! A teď by se mohl někdo opovážit přijít mi do cesty – pardyje kopyto!“ bručela si zlostně pod vousy. A sotva to dobrumlala, zastavila se a nastražila uši. Slyšela, že si někdo v panském lese pohvizduje jako někde na pastvišti.

„To není pan myslivec ani hajný!“ pomyslela si. „Z těch by nikdo takhle v lese nepovykoval! Ale počkej, já ti, uličníku, ukáži, jak se máš chovat v panském lese!“

Podle toho, že hvízdání slyšela silněji a silněji, poznala, že se nevítaný návštěvník blíží k ní, a proto sevřela hůl pevněji, aby byla na všechno připravena. Tu se náhle několik kroků před ní rozhrnulo křoví a z něho se vybatolil menší pán, ale tlusťoučký jako soudeček. Měl na sobě hnědé šaty, zelený klobouk s kamzičí štětkou a žluté boty s holínkami.

„Taky nějaký darmošlap s bříškem!“ blesklo hlavou kmotře lišce a ještě dříve, než ji tlusťoučký pán spatřil, rozkřikla se na něj hlasem co možná nejsilnějším: „Tady je nějaká cesta, uličníku? Nečetl jste na kraji lesa tabulku, že je lajdání lesem zakázáno? Co tu máte tedy co dělat – sypte se hned odtud, dokud jste celý, nebo vás tou břinkovicí přetáhnu!“

„Já jsem přece kníže Dimian Halapartna, majitel tohoto panství!“ představoval se tlustý pán třesoucím se hlasem.

„I ty lumpe! Ty se mi tady budeš vydávat za knížete pána? Ty si budeš dělat švandu z panského hajného? Jeď už, nebo tě tou holí zastřelím!“ rozkřikla se kmotra liška ještě zlostněji a hnala se s napřaženou holí na tlustého pána. Tlustý pán uviděl jen starý, olezlý klobouk, zlostně svítící oči, rozježené vousy a napřaženou hůl, proto dále už nic nevysvětloval a raději se dal hned na útěk.

Kmotra liška se hnala za ním a láteřila dál: „Nasypu ti, lumpe, broky do nohavic! Ty bys to tu pěkně knížeti pánu zválel s tím svým bříškem, ty bubřino! A co už jsi musel, klacku, pochytat knížeti pánu koroptví, bažantů a zajíčků, že seš tak napapanej!“

Tlustý pán utíkal, jak mohl nejrychleji. Prodíral se křovím, klopýtal přes kořeny a přes kameny a jen hleděl, aby se co nejdříve dostal z lesa ven. Kmotra liška mu byla pořád za patami a nepřestávala láteřit a mávat holí nad hlavou, až se konečně dostali oba z lesa ven. Tam se kmotra liška zastavila, ale tlustý pán běžel ještě hodný kus cesty po okresní silnici až ke starému dubu na křižovatce, kde se konečně zastavil, protože už dále nemohl utíkat. Kmotra liška za ním vykřikla ještě několik přísných napomenutí a potom se spokojeně vracela do lesa a k svému pelechu.

Tlustý pán se posadil na kámen vedle starého dubu. Otíral si z čela pot a těžce oddychoval. A když si trochu odpočinul, zvedl se pomalu z kamene a potom kráčel unaveným krokem cestou podle lesa k dolanské myslivně. Tam byl ovšem uvítán s velikou uctivostí, paní myslivcová honem sháněla unavenému knížeti pánu nějaké občerstvení a pan myslivec hlásil, že je v jeho revíru všechno v nejlepším pořádku.

„Jo – v pěkném pořádku – co to povídáte, pane lesníku?“ vybuchl kníže pán zlostně. „Vy máte ve vašem revíru pěkné zaměstnance, jen co je pravda! Zrovna teď, před chvilkou, mě vyhnal z lesa jeden z vašich hajných a nic na to nedbal, že jsem se mu představil jako kníže Dimian Halapartna! Rozkřikl se na mne jako na vandráka, a kdybych se byl hned nedal na útěk, tak by mě byl snad zastřelil! Hnal mě, div jsem duši z těla nevypustil, a přitom mi nadával jako klukovi! Byl takový malý, s brýlemi na očích, měl na hlavě starý zválený klobouk s bažantím peřím, rozježené vousy a nadával jako straka!“

„Ale – prokrýlepána – Jasnosti, to není možné, aby to byl někdo z našeho lesního personálu. Vždyť tu máme nyní jen hajného Doubka, ale ten je veliký, a mimoto byl až do teďka zde v myslivně!“ hájil se ustrašený pan myslivec.

„Ať to byl kdo chtěl, nemá v lese co dělat, když to nebyl ani hajný, ani myslivec! Jděte se hned sám podívat do borového lesa nad křižovatkou, vyšetřete, kdo si dovolil vyhnat mě z vlastního lesa, a přísně ho potrestejte! Vždyť jsem z toho mohl mít smrt!“ hekal kníže pán a unaveně sklesl na lavičku před myslivnou.

A lesník Březina se ihned vypravil do lesa, aby vyšetřil, který lump knížete pána tak divoce prohnal.

Zatím už ležela kmotra liška zase ve svém pelechu. Byla docela spokojena se svou zkouškou na hajného a každou chvíli se dala do veselého smíchu, když si představila, jak toho břicháče hnala z lesa ven.

„Škoda že to neviděl náš kníže pán!“ mluvila sama k sobě radostně. „Ten by měl ze mne radost a jistě by mi tu hájovnu na Malinovém vršku dal bez žádosti a hajným bych se stala našup! Co se však dá dělat – když neviděl, tak neviděl! Hned zítra si napíši pořádnou žádost, ve které knížeti pánu nezapomenu připomenout, že už mám praxi a že tedy místo panského hajného mohu hned zastávat!“